Slnko Blog

9.3.2011 – kultura.sme.sk – Pavel Malovič

Na novom CD skupiny Hvozd cítiť aj výrazný rukopis producenta Tomáša Slobodu.

Svieži vietor originálnych pesničiek na novom cédečku mladého bratislavského kvarteta, ktoré má toho už dosť za sebou, prekvapí neobvyklými melódiami, aranžérskymi nápadmi a textami s výrazným šansónovým puncom.

Pritom na CD skupiny Hvozd Po kopcoch v županoch (vyd. Slnko records) ide o materiál známy z jej klubových vystúpení, posunutý do určitého „preobrazenia“ producentom Tomášom Slobodom. Ten na CD hrá na gitaru, perkusie a „pridáva“ rôzne zvuky. Nahrávku svojimi nápadmi zvýraznil a podporil hudobné motívy aj rytmické členenie skladieb a v aranžmánoch použil aj funkčne farebnú trúbku (Robo Kolář).

Základ súčasného zoskupenia tvoria sestry Lucia Chuťková (klavír, spev, hudba) a Ivana Tirpáková (gitara, akordeón, texty, hudba, výtvarné stvárnenie obalu a bookletu), aktuálne podporované osvieženou rytmikou (Peter Čaputa – basgitara, Richard Kamenický – bicie).

Príklon k zhudobňovaniu poézie vo vyše desaťročnej histórii skupiny, okrem rôznorodej pódiovej prezentácie doma aj v zahraničí, predstavujú tri demá, nahrané ešte pod pôvodným názvom kapely Lady Lazarus (podľa básne Sylvie Plathovej). Korene tvorby sú vo vlastných melódiách na české texty – básne Ivana Wernischa a preklady poézie Lorcu, Benna, Artmanna alebo LiPa. Niekomu môže spôsob práce skupiny a jej výsledok asociovať naozaj len veľmi vzdialenú podobnosť s Tornádo Lue, alebo tiež určitý príklon k bývalým alternatívnym guru Psí vojáci.

Tvorba Hvozdu však patrí k tej zvláštnej sorte zmesi štýlov, ktorá charakterizuje ich neobvyklý jazyk. Okrem ôsmich slovenských textov, dosť pripomínajúcich absurdity T. R. Fielda, je tu aj jedna prevzatá – úvodný funkčný úryvok básne rakúskeho „umelca poézie a života“ Hansa Carla Artmana.

Hudobné stvárnenie všetkých texto-básní so skokmi „od štýlu k štýlu“ a mierne intonačné vlnenie spevu, plného insitného entuziazmu, prináša diskrétne dekadentný pozitívny literárnohudobný zážitok.

Zdroj: http://kultura.sme.sk/c/5798489/diskretna-dekadencia-undergroundoveho-typu.html

22.12.2010 – e15.cz – Petr Flinta

Novinkou Teraz bratislavské duo Longital stvrzuje své výsadní postavení v rámci slovenské scény. Deska představuje vyzrálou obdobu moderního písničkářství, která plně využívá možností studiového kouzlení s kombinací elektronického a akustického zvuku.

Překvapením může být novinka jen pro ty, kteří slovenské alternativě v uplynulých letech věnovali jen zběžnou pozornost. Dvojice hlavních protagonistů se nejprve zviditelnila v projektu Dlhé Diely, následovaly nahrávky pod hlavičkou Longital a loni zvuková stopa k jinak nepříliš vydařenému filmu Hodinu nevíš. Mezi těmito díly lze vysledovat červenou nit, která vede k novince, doposud nejucelenější nahrávce dvojice.

Pojem ucelený však může být zavádějící. Longital kouzlí písničky z abstraktních tvarů a rytmů, z kombinací akustických nástrojů, programovaných prvků a vrstvených vokálů, jež mezi noty a smyčky vetkávají těžko uchopitelné verše. Zhudebněná poezie má ve slovenské tvorbě dlouhou tradici, jejímž vyvrcholením byly Ursinyho poklidné meditace nad Štrpkovými texty. Longital však mají blíže k avantgardě, k poezii vznikající jakoby náhodně, k veršům roztříštěným tvarem i obsahem, které spouští laviny asociací a k jejichž jádru přesto není třeba se prokousávat.

Podobně neuspořádaným dojmem může působit i hudba. Zdánlivě samovolně vyvstalé tvary však drží (až na několik problematických míst) pohromadě, čímž vytvářejí soudržný argument všem oponentům, pro něž se pojmy písnička a avantgarda navzájem vylučují. Stejně tak deska potvrzuje, že slovenská značka Slnko Records je stejným fenoménem, jako byl český label Indies ke konci devadesátých let, i to, že autorsky i produkčně slovenská alternativa v mnohém tu domácí předstihla.

Autor je spolupracovníkem redakce

Longital: Teraz

Vydavatel: Records, 2010

Hodnocení: 80 %

Zdroj: http://www.e15.cz/relax/kultura/longital-potvrzuje-ze-slovenska-scena-predbehla-ceskou

22.10.2010 - Slova po tichu, ticho po slovech – S.

Psát o CD ještě v den, kdy oficiálně vychází, by pro ne-novináře byla pěkná troufalost. Ovšem já už v pořadí čvrté společné album dvojice Shina Lo a Dan Salontay poslouchám dobrý týden. Podruhé se totiž bratislavští Longital rozhodli svým příznivcům dát streamově "do placu" novinku v plném znění a ne jen v obvyklých několikadestivteřinových ukázkách. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že takové jednání je přímou cestou do hladu, ale… Možná, že i tohle gesto přispívá k ochotě fanoušků zaplatit si audio či .mp3 verze téhož, přestože na webu si je mohou bez omezení libovolně přehrávat. Jednak tím vyjadřují své uznání jejich originální tvorbě a návdavkem pak získávají krásně graficky provedené booklety. Ten aktuální opět vychází z grafik polského výtvarníka, který si říká Pio. Na rozdíl od puristicky černobílého provedení předpředposledního CD Výprava je Teraz vysláno do světa v širší barevné paletě. Ale nečekejte retušované obrázky jak z lifestylových magazínů. V jednoduchosti, v níž se rozkládá do dalších stran slovensko-anglického bookletu titulní Piův obrázek "500 důvodů k radosti" vidím krásu, prostou, pravou.

O svém vztahu k muzice této dvojice nemusím explicitně nic psát, protože se mi promítl do většiny mých zápisků vezdejších. Za šest let, po které je vyhledávám a poslouchám, plynule přerostli šuplík "oblíbených muzikantů" a stali se (sice asymetrickými, ale přesto) přáteli, na jejichž koncerty nechodím za onou tolik vzývanou zábavou nebo s kriticky nabroušeným dalekohledem/lupou, ale proto, abych se na vlastní oči, uši a dlaně přesvědčila, jak se jim daří a co jim život na cestách za muzikou přinesl. Abych svůj typický nesnesitelný patos zase patřičně cynicky shodila, napíšu že jsem asi ZASE neuhlídala míru své bezpřemýšlivé důvěry: když se na stránkách jejich vydavatelství Slnkorecords před pár týdny objevila nenápadná zmínka o tom, že se nové CD bude jmenovat "Letí, letí" pyšně jsem svůj "objev" šířila a ještě jsem dovozovala, že jistě bude odrážet Dankovu opakovaně deklarovanou náklonnost k letadlům, letcům a létání vůbec. Do chvíle, než jsem v přímém přenosu části koncertu uspořádaného ve studiu olomouckého veřejnoprávního rádia (ojedinělá série Mimo formát) zjistila, že se bude jmenovat Teraz.

Můžu si dovolit ten luxus přenechat kritický rozbor jednotlivých písní hudebním kritikům a napsat jenom souhrnný dojem z osmi písní a kratičkého instrumentálního dovětku, vydýchnutí. Naprosto se shoduju s míněním svého kamaráda Slávka, že v jednotlivých písních člověk narazí na místa, která jako by byla přímými směrníky k dosavadní tvorbě dvojice. Zároveń ale cítím, že se posunuli dál, především v ještě propracovanějším vrstvení vokálních partů, které třeba v písni "Von von" našlapují až téměř k ambientní muzice (Anebo opačně? K textem podrývavé reklamní znělce jisté nejmenované nadnárodní kosmetické společnosti, která jistě má své "lady" i na slovenském území? :-)). Anebo v hned navazující "Drak mrak".

Jednou jsem slyšela někoho z hudebních "producentů" říkat, že ve vinylových dobách se ta píseń,na které autorům nejvíce záleželo, umisťovala jako předposlední na B-stranu elpíček. Jestli tuto dramaturgickou zásadu ctí i dnešní autoři, nevím, ale pro mě se tou nejsilnější písní z Teraz opravdu stala předposlední "A to je všetko?". Možná za to může souběh tehdy panující fáze měsíce, Shinina věnování této písničky při mém prvním vyslechnutí v už výše zmíněném radiopřenosu a mého aktuálního psychického stavu ("… a to je všetko?…"), ale ihned jak byla ta vzduchem šířená část koncertu odpískána časovým znamením, musela jsem si jít na chvilku lehnout. Je pro mě z rodu těch písní, o nichž prý Vladimír Merta kdysi řekl, že ji skutečný umělec musí jednou napsat.

Na veřejných ne-hudebních částech vystoupení dvojice Longital mě fascinuje jedna věc. A to jakou pozornost projevu toho druhého věnují. Jak se vzájemně poslouchají a nejen to, jak se snaží toho druhého zaujmout až rozesmát. Že by se v jejich případě skutečně podařilo naplnit ono zadání, které i třeba já uvnitř sebe cítím, ale které mi do slov přeložila teprve poslední přečtená psycholologická příručka pro nečtenáře? V teorii komunikace se prý tomuto vztahu říká koluze (sic!), ale protože slovník cizích slov vykládá tento pojem značně odlišně, uvedu i verzi laickou: "Hledejte takového partnera, který vám tím, jaký je, umožní stávat se tím, čím chcete být!" Důležitý je ten průběhový tvar, nedokonavý vid - stávat se. Limita v nekonečnu.
V okamžiku, kdy tohle smolím, v Bratislavě asi vrcholí koncert, na němž bylo Teraz pokřtěno. Předpokládám, že rukou mého oblíbence nejjasnějšího Glena Hansarda nebo Mar (Irglové). Parafrázuju si proto pro sebe Václava Hraběte:

"..tak si tu vymýšlím,
tohleto povídání,
abych to nějak vydržela,
bez tebe,
dokud vlastně?…"

A cituju z textu písně Zlatá:

"… ak sa bojíš hl’bky, tak len sama seba, zlatá"

*************************CODA**********************************
Všechny kýče podzimu
Jan Těsnohlídek ml.
a co chtít víc?
místo takovýho toho
a to je všechno?
(závěrečná báseň sbírky "násilí bez předsudků")

Zdroj: http://slova-po-tichu.blogspot.com/2010/10/vyposlechnutolongital.html

27. 10.2010 pre SME, Pavel Malovič

Keď pred piatimi rokmi vydala pesničkárka Soňa Horňáková (1959) nesmierne príťažlivý a prelomový album Pozdrav z Teonatu, začala ním prakticky ďalšiu nadčasovú sériu svojich originálnych nahrávok. Skladby si stále zachovávali pôvodnú intímnu poetickú naliehavosť, ale pritom sa preobliekli do inak vzrušujúceho zvukového a obrázkového kostýmu. Ocenila to aj Akadémia populárnej hudby udelením ceny Aurel za najlepší folkový album roka 2005.

Dnes tu máme krehké pokračovanie – kolekciu zbrusu nových vyzretých pesničiek v autorsky vymaľovanom digipacku s prílohou vlastnoručne ilustrovaných textov, ktoré sa čítajú aj počúvajú ako farebná mikrozbierka pozoruhodnej poézie. Básničky sú to veľmi osobné - akási veršovaná vášeň (Julianin motýľ), ľahučko poodchyľujúce autorkinu 13.komnatu (Som, Medzi mnou a mnou), jej sofistikovanú poetiku šansónových vrstiev (A básnik sa díva, Pri jazere), schopnosť folkových ponášok (Prastará pieseň), prirodzenej ezoteričnosti (Santa Barbara, Čas, Uprostred námestia), hĺbkovej ekológie (Ľady) a špecifického „bluesnenia“ (Modrá obloha). Dali by sa charakterizovať slovami Jakoba Dylana „Som stále v zajatí krásy slov. Nezáleží na tom o čom rozprávate – pokiaľ to dáte na vedomie tak, ako to vidíte a cítite, nikdy toho nebudete ľutovať.“

V muzike nenájdeme žiadne komplikované, či výrazné experimentálne pradivá. Ide skôr o radosť zo zvukov a mozaikovo aranžované prekreslenie jednoduchých gitarových nápevov charakteristickej štruktúry, ktorá je známa už od jej prvého albumu. Zaujímavé sú pesničky v autorkiných alternatívnych ladeniach, tvoriace neuveriteľne živú a vzrušujúcu hudobnú matériu. Občas zabŕdne „frippovsky rezanou“ elektrickou gitarou, vzruší virtuóznou ústnou harmonikou á la Toots Thielemans a s poslucháčmi melancholicky flirtuje svojim medovým hlasom v duchu pokojnej Tracy Chapman. Na výslednej charakteristike platne sa popri spoluhráčoch z predchádzajúceho cédéčka (Martin Zajko – gitary, ukulele, mandola, Martin Gašpar – kontrabas, Ajdži Szabo – bicie a perkusie) potom podieľa aj jej stála spolupracovníčka Jana Krajčovičová (klávesy), Dano Salontay (slák, lemur jazz mutant, mix) zo skupiny Longital a najmä spoluproducent, gitarista a klávesista Peter „Pedro“ Granec.

Soňa Horňáková je ojedinelý fenomén - rešpektovaná osobnosť, ktorá „bez úhony“ – ba skôr s pridanou hodnotou - prežila prechod zo starých časov do tretieho tisícročia. Úprimný a ničím nekontaminovaný prejav svojou tichou naliehavosťou môže znieť chvíľami romanticky, ale stojí „oboma nohami“ v súčasnosti. Je to kvalifikovaná lekcia úprimnosti a pokory. A okrem toho má vo svojom umeleckom portfóliu ďalšie, pre mnohých netušené rozmery, ktoré „stoja vždy za hriech“…

Antonín Kocábek, týden.cz, 4. 4. 2010

Živé kvety - Spúšť (Slnko rec.)

Autorská plodnost slovenské party je až provokativní. Nové cédéčko se totiž objevilo pouhého čtvrt roku po tom předcházejícím. A ačkoliv se jedná jen o šestici vlastních a jednu převzatou skladbu, takže formátem jde tentokrát o minialbum, sám obsah ho řadí k plnohodnotným  položkám diskografie. Obsahuje totiž hned několik opravdu vydařených skladeb, které nechávají vzpomenout na zatím nejlepší titul skupiny, album Sloboda z roku 2005.

Skupina patří k těm, kteří při povrchním poslechu opakovaně hrají jen pověstné dvě skladby - rychlou a pomalou. Navíc před experimenty dávají přednost dylanovskému rockovému písničkářství. Jenže při bližším ohledání se zjistí, že to vůbec nehraje roli, a že pouze pánové a dámy nepotřebují zbytečně hrát komplikovaně. I s minimálními prostředky totiž dosahují působivosti lépe, než jiní složitými konstrukcemi. Nová, celkem už osmá studiová nahrávka je toho nejlepším důkazem.

Začíná v duchu většiny předchozího alba Zlaté časy - tedy spíš pocitovými, oddechovými a nijak zásadními skladbami. Svetlo je personifikovaný optimismus, Mesto zas reflektuje i mnohými jinými kolegy zpracované téma návštěvy New Yorku, kde skupina před časem koncertovala. Jenže už s druhou, titulní skladbou, se vrací pro zpěvačku Luciu Piussi charakteristická naléhavost, melancholie míchaná s pronikavým zvoněním na poplach. Texty neagitují, jen reflektují neradostnou současnost a pro skupinu i posluchače mohou být určitou terapií i uvědoměním si, že s některými věcmi kolem nás je dobře se nesmířit.

V poloze vyzpívávání se z životní reality, která je obvykle úplně jiná, než bychom si přáli a představovali, se nese většina nahrávky. Závěrečná coververze Krylovy Karavany mraků sem přesně zapadá - není to okázalé přiživování na slávě největšího z českých písničkářů jako u mnohých jiných, kteří ji také přezpívali, ale sdílení stejného pocitu. Upozornění, jak je text téhle písně stále mrazivě aktuální. A je příznačné, že mezi ostatními skladbami vyčnívá snad jen tím, že je česky. O podobných věcech totiž Lucia Piussi zpívá už léta a její vlastní texty nejsou o nic méně uvěřitelné či trefné.

http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/zvoneni-v-usich/pronikava-vune-protestu-i-radostne-tango-v-pate-cenove_164276.html

rixard pre http://www.tamto.cz, 21. 12. 2009

Za mé první setkání s Živými kvety může Petr Váša, který mi o nich kdysi řekl: Hrají s takovým nasazením jakoby ten rokenrol zrovna vymysleli. A když jsem si je pak poslechl, mělo to právě tuhle sílu – měnit svět a ještě si to dělat po svém. Musel bych lovit hluboko v paměti, kdy jsem se za posledních pár let setkal s tak mocnou inspirací. Snad první alba Radůzy.

Písně přesně podle osvědčeného rockového mustru ohoblovaného až na samou dřeň jednoduchosti. Tak jak ho vybrousila třeba Patti Smith. Žádný hlavolam. Tři kila a silná slova, kterých není zbytečně moc. Sloka a refrén, který je občas jen sloganem. Lucii Piussi nikdy nechyběla odvaha říkat prosté pravdy, díky jejichž přehlížení pak míváme složité problémy. Často dokáže dojít až na samou hranici naivity a najít přesně to místo, kde jsou také nejjasnější a nejpřímější – totiž přesně tam, kde dochází ke konfrontaci prostého „myslel jsem to, jak jsem to řekl“ a povýšeně sarkastického „vyber si co chceš, budu pašák tak jako tak“. Je taky jedním z mála, komu se to dá stále a bez okolků věřit. Tohle je totiž největší klad a nejsilnější místo celé kapely. Dá se věřit tomu co dělají, protože to prostě dělat musí. Není v tom nic vymyšleného a vypočítaného. Je to autentické a poctivě odžité. Bez velké pompy, bez marketingu, bez touhy hrát si na něco, co nejsou. Svět nikdy neměnili materialisti, vždycky to byl na začátku idealista (obvykle považovaný za naivního blázna), kdo ze své zdánlivé bezvýznamnosti vystrkoval zadnici na mocné tohoto světa.

Že mají Živé květy Zlaté časy je vidět a slyšet na jejich koncertech. Neskonale se na nich baví. Kapela je čím dál vyhranější a suverénnější. Přesto všechno neztrácí nadšení, nic ze své živočišnosti ani přímé údernosti pecky mezi oči. Žádné profesorské výkony. Stejně jako u předchozích alb je z textů zřejmé jaké období zrovna Lucia prožívá, co ji trápí, těší a čím se právě zabývá. V přímém porovnání jsou Zlaté časy mnohem spokojenější. Je v nich méně punkové nasranosti a burcující revolty. Není divu. Jestliže si na předchozích albech kladete otázky, na něž se nelehko hledá odpověď (V dobrom aj zlom, Na mojej ulici) a pokoušíte se ji najít v osobní svobodě a zodpovědnosti člověka za vlastní život (Sloboda), snažíte se plynout v souladu s vesmírným řádem (Bez konca) nebo vyřešit své místo mezi ostatními i svůj vztah k společnosti (12+1), musíte mít přeci jen o něco výbušnější materiál, než když uděláte desku, která je vlastně nejvíc ze všeho o lásce. Asi ale budete mít šťastné období. Zaslouženě.

Pre Lidové noviny napísal Petr Vizina, 14. december 2009

Slovenská kapela Živé kvety se přihlásila s novou deskou. Živé kvety dospěly k suverénně zahraným rockovým písničkám, ve kterých se líp nebo hůř vyrovnávají se svým štěstím. Tak se dá ve zkratce shrnout album Zlaté časy populární bratislavské kapely.

V názvu není stopa po ironii, ostatně zpěvačka a textařka Lucia Piussi ani kytarista Peter Bálik, coby hlavní autorská dvojice, se nikdy neschovávali za maskou úšklebku. Pochyby, vztek i láska se jim dají věřit, řekli by nejspíš ti, kdo si u nás i na Slovensku Živé kvety natolik oblíbili, že se kapela bez velkého vydavatele a reklamní „tlačenky“ stala po zhruba deseti letech hraní klubovým magnetem.

Že si bude skupina vyhlášená svou upřímností pěstovat trpitelskou pózu, snad nikdo nečekal. Spíš jde o to, že prosté milostné písně s refrénem „miluju tě, la la la,“ jsou zatraceně těžká písničkářská disciplína. Jak je slyšet z desky Zlaté časy, platí to i pro hudebníky, kteří většinou umí „říci slabým hlasem silné věty“.

Láska se nikdy nepřejí

První dojem z alba zpochybňuje právě ten „slabý hlas“. Živé kvety ještě nezněly tak suverénně a jednoznačně jako na této desce. Zčásti patrně díky studiové práci producenta Tomáše Slobody, hlavně ale díky hudebníkům, kteří „dorostli“ do svých rolí. Kapela místy připomíná rachotící družinu Crazy Horse kanadského písničkáře Neila Younga, jindy minimalismus Velvet Underground nebo lehkoruký styl kytaristy J. J. Calea. Stesky nad tím, že „rokenrol je mrtvý“, vystřídala za dobu existence Živých kvetů otázka, co z historie žánru rezonuje se současností. Zlaté časy jsou jednou z odpovědí.

Jsou deskou pětice, která na cestě vzhůru došla k náhorní plošině a může si na chvíli vydechnout. Vztek na porevoluční poměry i daleko intimnější, stejně bolavá témata střídají jednoduché milostné popěvky Kým ťa mám (…„kromě tebe už na mně nic neleží“), Láska („ta se nikdy nepřejí“) nebo Lovesong („musíme jít za štěstím“). Dobrá, vždyť kde je psáno, že má umělec (ještě za posluchače) trpět? Posluchačovým štěstím je ovšem zbytek desky.

Generační výpověď Tak to je!, pocta spřátelenému básníkovi Ivanovi Martinu Jirousovi (S Magorom) nebo pronikavý závěr nazvaný Smutek je dlouhá cesta. Tohle je ukázka potlachu na náhorní plošině a odvrácená strana zlatých časů kapely Živé kvety: „Nejvíc ran dostaneš od těch, co nejdou s kůží na trh a říkají tomu ostych/ Myslí si, že jsou čistí, ale není to tak.“

Pavel Malovič pre Sme.sk

Po štyroch demo CD a debutovom albume Vrany je tu aktuálny počin Kolowratu Slnko je vo veži, predstavujúci skutočný závan nádeje, že sa u nás ešte dokáže narodiť dobrý bigbít, ktorý náladou síce evokuje (možno) nejaké vzory, ale pritom ide o výrazne pôvodnú záležitosť.

Líder skupiny Rasťo Rusnák - gitarista a najmä spevák, skladateľ (spolu s ďalším hráčom na gitaru Petrom Lorkom) aj výlučný autor textov ­ píše a so skupinou interpretuje trpké piesne plné soli skúseností, irónie, rozpakov aj sebairónie, bez straty poetickosti, so štipkou depresie, smutné aj omamné zároveň.

Cukru tam veľa nenájdeme, ale tá slanosť a horkosť poslucháčovi chutí. Okrem zaujímavo inštrumentovanej muziky, kde v aranžmánoch vyniká veľmi dobrý mix akordeónu s rázne znejúcimi gitarami,  sa ponúkajú na obdiv skutočne dobré texty - básne, ktoré znesú mimohudobné vyššie kritériá. Poetika je veľmi blízka „klasickým” pesničkárom 70. a 80. rokov a z literárneho hľadiska sa približuje slovníku lepších časov nestora slovenskej poviedky Dušana Mitanu, básnika Gusta Dobrovodského, prípadne moderných autorov ako Vlado Janček alebo Peter „Punto” Remiš z kapely Rybacé hlavy (Slniečko).

Nasadenie má spevák podobné Ivanovi Hoffmanovi z jeho najlepšieho obdobia koncertov v Divadielku u Rolanda. Interpretácia osobne komorných vášní  Kolowratu je špecifická i originálna, čo pomáha odkrývať nové možnosti prejavu a nájsť širší diapazón poslucháčstva. Svoje robí aj kvalitný producentský dozor (Ondřej Ježek a Dano Salontay), ktorý akcentuje kvalitu celého hudobného materiálu.

Pri počúvaní tejto kapely zaplesá srdce fanúšikom českej skupiny Už jsme doma alebo moravskej kapely Mňága a Žďorp, ktorú asi najviac pripomenie nálada, zvuk, inštrumentácia aj spevákov prejav. Nie je to však na škodu, lebo máme k dispozícii lahôdkový hudobný dezert, akýsi šlabikár súčasnej múzickej kultúry, ktorý si zaslúži miesto v diskotékach fanúšikov všetkých zmysluplných hudobných žánrov.

http://kultura.sme.sk/c/4966207/pesnicky-ako-slane-poviedky.html

03. 03. 2009, music.server.sk

Tretí sólový album Katky Koščovej je, zdá sa, zavŕšením hľadania umeleckej cesty mladej speváčky a autorky, ktorá akoby došla do cieľa behu cez prekážky vynúteným komerčným popom, umeleckým popom, až k vysnívanému šansónu. Nebotrasenie je jasnou víťaznou métou, kde sa Koščová môže cítiť ako víťaz. Na tretíkrát sa jej podarilo vyprodukovať, nahrať a vyhrať album, za ktorým si môže hrdo stáť od prvej po poslednú minútu a nemusí sa hanbiť za jediný moment, ktorý svojim poslucháčom ponúka.

Nebotrasenie je v prvom rade jarný album, ktorý symbolizuje prebúdzanie sa nielen v prírode, ale aj v hudobnom biznise, ktorý až doteraz spal. Koščová je poslom domácej hudobnej produkcie roku 2009, a keby každý album, v každom žánri bol tak dokonalý, ako je Nebotrasenie, tak sa máme tento rok na čo tešiť. Budúcnosť je však ďaleko a prítomnosť je tak príjemná, že toto počasie môže trvať veľmi dlho.

Katka Koščová už na svojom predchádzajúcom albume trochu naznačila, kam by sa chcela hudobne vydať. Šansón ako taký je jej umeleckému vnímaniu veľmi blízky a bolo naozaj len otázkou času, kedy sa k nemu Koščová „prizná“ naplno. Možno to spôsobila aj zmena vydavateľstva, ktoré tento raz ani tak nepozerá na počet predaných kusov, alebo lepšie povedané, sa naňho díva reálne, a oveľa väčší dôraz kladie na umenie. A to Koščová servíruje formou pätnástich skladieb naozaj dostatočne, naplno a presvedčivo.

Album otvára titulná skladba Nebotrasenie, ktorú možno na albume považovať za najkomerčnejšiu pesničku vôbec, aj keď komerčná nie je vôbec. Je však pravdepodobne jediná, s ktorou sa ochotne dokážu stotožniť aj aspoň niektoré rádiá, pretože s tými ďalšími bude mať náš komerčný éter bohužiaľ problém. Ich chyba. Koščová totiž čo sa týka kvality na svojom albume nezľavuje ani na malý okamih. Servíruje pätnásť kvalitatívne vyrovnaných a veľmi silných pesničiek, posadených do žánru, ktorý je jej zjavne najbližšie. Nebotrasenie je vizitkou, podľa ktorej Katka Koščová definitívne prestáva byť superstar. Katka Koščová je super a star. Dokázala to aj na národnom kole Eurovízie, kde však celé Slovensko, vrátane poroty, bohužiaľ riešilo to, koľko kilogramov pribrala, a nie to, čo predviedla na scéne. Som presvedčený o tom, že z päťdesiatky semifinalistov, práve Koščová pochopila, na akom pódiu práve stojí a čo sa od nej vyžaduje. Geniálnu skladbu Pri sebe si môžete vychutnať na albume v štyri a pol minútovej verzii, čím jej grandióznosť naberá na obrátkach po každej jednej stránke.

Katka Koščová je o dve generácie mladšia Hana Hegerová. Samozrejme, jej súčasná tvorba už nie je určená tým, ktorí jej posielali hlasy do komerčnej súťaže. Pubertálna mládež jednoducho súčasnú Koščovú nepochopí. Avšak Koščovú, ktorá si sama skladá muziku, mnohé texty a na väčšine z nich aspoň čiastočne participuje, Koščovú, ktorá Slovensku ukázala, čo je skutočné umenie a Koščovú, ktorá poslucháčom na geniálnej platni, ktorá vychádza vo forme knižky, s básničkami navyše (spolu s kartičkou záchrany života) podáva svoje umelecké srdce, si bezpochyby zamilujú tí, ktorí vnímajú hudbu ako umenie, a nie ako ziskový artikel. Katka Koščová dospela a vydala album, ktorý si hrdo dovolím označiť albumom roka.

http://music.server.sk/recenzie/detail/34088-katarina-koscova-nebotrasenie/

23. 6. 2009, Juraj Cagáň pre hudba.sk

Od kapely, ktorá má zvučné meno, sa pri vydávaní nového albumu vždy veľa očakáva. Takouto kapelou sú určite Živé Kvety, ktoré to majú ešte o to ťažšie, že albumy vydávajú pomerne často, dalo by sa povedať, že (takmer) so železnou pravidelnosťou čo rok – to album. Šiesta platňa tejto uznávanej formácie vyšla opäť vo vydavateľstve Slnko records a dostala názov ‘12+1′. Nikoho preto neprekvapí, že sa na CD objavuje 13 nových trackov, nahraných v júni 2008 v bratislavskom Glam Studiu.

Co-producentská „funkcia“ bola tentokrát pridelená Pecimu Uherčíkovi a je to poznať. Pod jeho taktovkou a výpomocou sú Kvety zrazu živšie, pozitívnejšie, až sa miestami nechce veriť, že toto je tá kapela, ktorá kedysi naspievala protestsongy ako ‘Daniel Tupý’ či ‘Sloboda’. Peciho talent pre chytľavú melódiu tak splynul s pochmúrnym pohľadom na svet Živých kvetov.

‘12+1′ otvára ‘Nádherný deň’, ktorá aj napriek jemne sarkastickému textu vyznieva veľmi optimisticky, na túto kapelu možno až šokujúco optimisticky, akoby všetky problémy tohto sveta uleteli spoločne so všetkými tými „smejúcimi sa“ čajkami poletujúcimi na Dunajom. Voľným pádom sa od brehov rieky (stále v dobrej nálade) presúvame k tompettyovskej, vo vetre sa jemne pohupujúcej pohodovke ‘Plány’, ktorá sa trochu flegmaticky a filozoficky pýta „Čo s načatým životom?“.

Podobne uvoľneným dojmom ako prvé dva tracky pôsobí väčšina pesničiek, ktorých autormi sú gitarista Peter Bálik a vokalistka Lucia Piussi. Život ale nie je vždy len ružový, a tak Lucia v smutnej („už viem jednu bolesť zabiť druhou“ ), no pritom krásnej balade ‘Predo mnou vidno’ spieva o slzách, ktoré vedia mnohé o človeku vyzradiť „slzy sú dobré, slzy sú dobré, aspoň vieš čo si zač“. Ďalším vrcholom albumu je vojak ‘Unavený(í) z boja’, ukážka talentu Živých kvetov vytvoriť nekomplikovaný, priamočiary a pritom nevlezlý song. Podobne je na tom aj track č.9 ‘Stratení v hádkach’, popisujúci spoločnosť ako jeden veľký a nekonečný konflikt „stratení v hádkach, kam sa podela láska“.

‘12+1′ oplýva mnohými chytľavými nápadmi, ktoré vždy boli a sú pre Luciu Piussi a spol. silnou zbraňou, rečou športových komentátorov sú „dobrým ťahom na bránku“. Keď je ale takýchto ťahov na bránku vo forme jednoduchých melódií viacero pohromade, začína to byť trošku fádne, takže by občas nezaškodila aj nejaká tá kombinácia v strede ihriska.

‘12+1′ je príjemným albumom, ktorý sa na každý pád dobre počúva, ale zároveň je aj čakaním na ďalšie CD Živých kvetov, ktoré sa (určite) bude dobre počúvať…

http://www.hudba.sk/recenzie/2009-06-23-zive-kvety-12-1-hudba-sk

20.06.2009 18:00, Tomáš Parkan pre musicserver.cz

Katarína Koščová si už neříká Katka. Dospěla, a to jak věkem, tak hudebně. Zatímco první dva počiny natočila během dvou let, s třetím si už hrála roky tři. Všechno toto se na “Nebotrasenie” podepsalo a první slovenská SuperStar vykrystalizovala nejen ve vynikající autorku a zpěvačku, ale i producentku.

Stala se z toho už velká móda. O čem je řeč? O míchání stylů. Čím dál tím víc alb se už nezaměřuje pouze na jeden, ale naopak těká po širokém žánrovém poli. “Nebotrasenie” je jedním z nich. Jednoznačně škatulkovat jej budete opravdu těžko. Nejvíce ho Katarína Koščová ladí do folk-jazzového (nebo jazz-folkového?) základu a do něj pak míchá popové melodie nebo swing, jednou se dokonce inspiruje lidovkami, zkouší i prvky ragtimu a nebojí se ani čistokrevného blues. To je oproti předchozímu “Naboso” velká změna - už žádné pop-rockové pokusy. Desce to velmi prospělo. Sice těch žánrů je poměrně dost, ale díky určité spřízněnosti působí “Nebotrasenie” velmi konzistentně.

Ruku v ruce se žánrovou pestrostí jde i ta muzikantská-instrumentální. Od prvního “Nebotrasenie” až po závěrečné “Snehobranie” je zcela zřejmé, že s tímto albem si Katarína (MySpace.com) a její spolupracovníci opravdu vyhráli. Velmi citlivý je především výběr nástrojů pro jednotlivé písničky. Hudebníci přesně vystihli, kde má být pouze akusticky klavír nebo kytara, kam se hodí cello, kam kompletní band i s dechovou sekcí nebo flétna v jemně stivínovském stylu. O jednotlivých muzikantských výkonech pak nemá smysl psát, jsou excelentní podobně jako intenzita jednotlivých nástrojů.

Mnozí “Nebotrasenie” srovnávají s deskami Dana Bárty. Když se zaposloucháte do zpěvu Kataríny Koščové, máte pocit, že ty písničky spíše vypráví, ale přitom je to velmi melodické vyprávění se skvělým frázováním a dikcí. V tom se od Dana Bárty dost liší. Český zpěvák si oproti slovenské kolegyni s hlasem daleko víc hraje, zatímco Katarína jde na věc přímočařeji. S tím jdou ruku v ruce i o něco jednodušší melodie. Byl bych velmi nerad, kdyby toto srovnání vyznělo pro Katarínu Koščovou špatně. Naopak. Muzika obou má svoji specifickou, velmi podmanivou atmosféru, jíž každý dosahuje krapet jinak.

Pokud už bych měl “Nebotrasenie” s něčím srovnávat, byla by to spíš deska “Čerstvě natřeno” Martiny Trchové. Nejenže mají obě zpěvačky výborný cit pro melodii nebo pro ono zmíněné stylové míchání a naladění jednotlivých písniček, ale je radost poslouchat i výborné ohýbání rodného jazyka. Martina Trchová je v tomto sice o kousek lepší, ale to nic nemění na faktu, že obě vás donutí se na texty soustředit.

V diskusích u debutu Kataríny Koščové dost Slováků psalo, že tahle zpěvačka rozhodně není jejich SuperStar. I když to tehdy diskutující zřejmě mysleli jinak, v podstatě měli pravdu; pod pojmem SuperStar, respektive Pop Idol si představuji zcela něco jiného - zpěvačky či zpěváky zářící ve světlech ramp, znějící čtyřikrát denně z rádia a okupující špičky prodejních žebříčků. Katarína Koščová je ale zkrátka jinde. Její “Nebotrasenie” se hodí spíše do menšího klubu nebo ke sklence whiskey takového věku, že už si může koupit svoji vlastní whiskey.
Nedá se říct, že by desky první slovenské SuperStar byly někdy úplně snadno poslouchatelné, ale přece jen na předchozích dvou byly rádiové úlitby. “Nebotrasenie” je v tomto nekompromisní - do klasických rádií se už nehodí a běžný hudební konzument po tomto albu taky jen tak nesáhne. A to je na něm krásné. Zkrátka první album Kataríny Koščové, ke kterému do této doby jako Katka směřovala.

http://musicserver.cz/clanek/26189/Katarina-Koscova-Nebotrasenie

10. června 2009, Jakub Pech pro Lidovky.cz

Slovenské zasněně alternativní uskupení Longital nabídlo zajímavou tvář své tvorby - jen z remixů složenou desku Revoyaged. Jak nejspíš samotný název zasvěceným posluchačům napoví, novinka odkazuje na album Výprava/Voyage z roku 2006. Inovované nahrávky vznikaly formou veřejné soutěže, vyhlášené samotnou skupinou na internetu. Patnáct variací na pět skladeb z alba Výprava měla kapela možnost vybírat z více než padesáti tracků, které zaslali hudebníci z různých koutů Evropy, což dokazuje, že Longital přerostli přes hranice Slovenska i České republiky.

Celistvá mozaika Revoyaged působí dost kompaktně, a to právě proto, že oproti obdobným projektům se zde vychází z jediné desky. Kdyby se odlišné přístupy remixových tvůrců spojily s různě znějícím zdrojovým materiálem napříč celou, poměrně rozsáhlou tvorbou Longital (kteří nový titul vydávají prakticky každý rok), mohla by se kompilace pro poslech roztříštit a tím znehodnotit.

Na druhou stranu však Revoyaged trochu trpí svou délkou a tím, že některé motivy se během bezmála sedmdesáti minut opakují až příliš často; vokální linky zpěvačky Shiny Lo v písních Na mori a Konečne si letel jsou sice v původním kontextu krásné a fungují dobře i v některých remixech (například úprava Na mori od Loleqa), nicméně vzhledem k tomu, že prvně jmenovaná zazní celkem v pěti variantách a druhá ve čtyřech, mohou se linky po několika posleších začít přejídat. Pokud zůstaneme u toho, že na nahrávce má jít o „výpravu“, pak se opětovné míjení popěvků jeví trochu jako „bloudění“.

Deska je určena především skalním fanouškům a dobře může posloužit i jako studijní materiál umělcům, kteří se aktivně zabývají disciplínou remixu. Navzdory výše zmíněnému minusu je totiž fascinující, jak odlišné atmosféry lze zpod povrchu původních skladeb vykřesat. Těm, kteří se skupinou teprve začínají, je však potřeba doporučit spíš některé řadové album, nebo ještě raději návštěvu jejich koncertu.

Longital, kteří na své koncerty zásadně jezdí vlakem(!), zrovna vyrážejí na letní turné po festivalech, během něhož procestují převážně Českou republiku. Prezentovat budou především svou sedmou řadovku Gloria, vydanou loni na podzim. V Praze se na delší dobu naposledy objeví v rámci festivalu United Islands, zato hned dvakrát; poprvé 18. června ve Škabetka baru společně s žánrově příbuzným písničkářem selFbrushem, podruhé 20. června na Jazz scéně Radia 1. Kdyby se tak Kampa, na níž bude toto pódium umístěno, během vystoupení Longital odtrhla a vydala se i s posluchači na výpravu, třeba až na moře.

http://www.lidovky.cz/longital-odhalili-cestu-po-stopach-vypravy-fej-/ln_noviny.asp?c=A090610_000053_ln_noviny_sko&klic=231953&mes=090610_0

Juraj Cagáň pre hudba.sk, 2. 6. 2009

Volajú sa Lublau, pochádzajú zo Starej Ľubovne (kedysi Alte Lublau) a akokoľvek nenápadne a skromne pôsobia, ich debutový album ‘Hádanka’ sa vonkoncom nemusí cítiť nesebavedomo. Lublau je de facto pokračovaním hudobnej púte Millasa Groova, ktorý debutoval v roku 2005 s albumom ‘Dancing with the sun in my eyes’. K nahrávaniu ‘Hádanky’ si tento basgitarista, spevák a výhradný autor hudby a textu prizval minulý rok do štúdia gitaristov Igora Fabiana, Roberta Barlíka, bubeníka Vlada Leška a početnú skupinu hostí.

Album začína kľudnou „vybrnkávačkou“ ‘Nikto nikdy’, ktorá je predzvesťou toho, čo sa v ostatných pesničkách čochvíľa udeje. Millas Groove a jeho družina zaujímavo skombinovali úprimné balady s nabudenými gitarovými pasážami, pričom v tejto titulnej piesni táto kombinácia vyšla na jednotku s hviezdičkou. Nenápadná, no popritom chytľavá skladba, ktorá napriek tomu, že nie je prototypom singla, boduje v hitparádach (môžete ju zachytiť, pokiaľ počúvate správne rádiá).

Napriek tomu, že Lublau pôsobí na koncerte ako nadupaná indie gitarovka, na cédečku hrajú prím hlavne baladické skladby, a to vďaka Millasovmu úprimnému speváckemu prejavu a slovám, ktoré sú raz spoveďou človeka, čo v živote už niečo preskákal a miestami vyznievajú ako hlas dieťaťa, ktorému svet naokolo kladie ustavične nové a nové otázky. Do tejto kategórie balád, ktoré si držia veľmi osobitú, rozprávkovú atmosféru, sa dá zaradiť ‘Nelám si hlavu’ s príjemným ženským vokálom, ‘Ruža’ s teplo znejúcimi džezovými vyhrávkami, ‘Len náhodou’ s minimalistickými aranžmánmi (menej znamená veľakrát viac). Blok smutno-veselých pesničiek pokračuje ‘Modlitbou’, za ktorú by sa nemusel hanbiť ani Dežo Ursiny a ktorá je akoby spoveďou sklamaného, zroneného človeka na sklonku života: „spovedám sa Pánu Bohu, žil som život bez osohu, spovedám sa v tejto básni, žil som život malých hriešnych“. Silný poetický blok uzatvára akustická ‘Čierne kvietky’.

Lublau na albume ukazuje aj svoju inú, energickejšiu tvár - svižné nápevy otvára marš ‘Hana’ a ľubovnianske ska ‘Biely pes’, ktoré textom aj myšlienkou trochu zaostávajú za zvyškom albumu. No naštastie je tu ešte ‘Zvon’ a titulná ‘Hádanka’, ktoré sú dôkazom, že Lublau dokáže vyprodukovať aj vskutku živelný a nápaditý vypaľovák.

Album končí baladickým trojlístkom ‘Apokalyptická’, ‘Vianočná’ a recitatívom ‘Vypnúť’, ktoré len potvrdzujú, že toto je tá poloha, ktorá robí z Lublau príjemný objav na našej scéne a z ‘Hádanky’ album, ktorý má v sebe okrem skvelého zvuku aj svoje posolstvo.

http://www.hudba.sk/recenzie/2009-06-02-lublau-hadanka-hudba-sk

Juraj Cagáň pre hudba.sk, jún 2009

Košický Kolowrat sa v roku 2006 uviedol vydareným debutom ‘Vrany sa vracajú’, tento rok roku sa „vrany“ dočkali svojho nasledovníka prostredníctvom albumu ‘Slnko je vo veži’. Druhé CD Kolowratu sa zrodilo v januári v pražskom Štúdiu JáMOR Ondřeja Ježka, ktorý album produkoval a mixoval a tak ho môžno považovať za šéfdizajnéra výsledného zvuku. Hudobný “dozor” nad nahrávaním zabezpečoval Dano Salontay, ktorý k výslednému produktu prispel aj inštrumentálne svojimi typickými slákovými drajvmi v úvodnej skladbe ‘Ak máš strach’.

Zostava Kolowratu sa krátko pred nahrávaním doplnila o druhého gitaristu Roba Rímskeho, čo sa pozitívne odrazilo na výslednom zvuku, ktorý je ešte viac hutný a šťavnatý. Neodmysliteľnou črtou tejto košickej formácie sú výborne zaranžované a zahrané akordeónové party, aj vďaka ktorým sa pri pesničkách radi pristavíte a nestávate sa chodcom, ktorý len nezainteresovane prechádza naokolo.

Ďalšou devízou tohto albumu sú už tradične výborne napísané texty speváka Rasťa Rusnáka, ktoré svojou myšlienkou a náladou dokážu niekedy aj z menej výrazného hudobného motívu zosnovať výbornú pesničku: „z prázdnej hlavy ti nik myšlienku neukradne, keď večer pred telkou chytáš perličky na dne, inokedy sa zas cítiš ako zlodej, keď hľadáš múdrosti v článkoch z časákov na záchode“ (’Mikádo’).

Na albume prevyšujú rýchle pesničky, založené na pulzujúcich gitarových riffoch, vhodne „uloženom“ akordeóne, zaujímavých bicích a rytme, ktorý nenudí. Úvodná ‘Ak máš strach’ a pesničky ‘Tak si sa stratil’, ‘V tieto dni’ a ‘Nové srdce’ sú presne z tejto kategórie. Patrí k nim aj vrchol tohto albumu - titulná ‘Slnko je vo veži’, ktorá začína pokľudne za rytmov vojenského maršu, neskôr tónmi srdcervúceho akordeónu graduje všetko do vyšších dimenzií, keď vám už hudba neprechádza ušami, ale srdcom. Nielen na tomto mieste je vidno, aký má Rasťo Rusnák v sebe dar popísať zdanlivo banálny príbeh tak autenticky a farebne, že vás to núti vnoriť sa do tohto deja a žiť spolu s pesničkou: „v bufete na rohu už nie je pusto, babka si žmolí ruženec v prstoch, mačka si zívne a oblíže ranku, pani si do okna pripraví vankúš a môže to začať, slnko je vo veži tma zúfalá kráča“.

Kolowrat na aktuálnom albume znie vyzretejšie, vokálne aj inštrumentálne sa posunul dopredu. Kapela navyše poodhalila svoj nový rozmer, ktorým sú balady, v ktorých sa protest a naliehavosť z minulosti zamenila za melanchóliu (’Moja izba’) a ódu na úprimný ľudský cit - ‘Ja a slečna Ts’: “a ja myslím na ňu koľko sa len dá, myslieť na ňu je moja denná agenda, všetko iné ma nudí, len ona ťahá povraz a ním mi zazvoní v hrudi “.

Platňu ‘Slnko je vo veži’, ktorá má invencie a energie na rozdávanie, uzatvára hymnus ‘Staroslovienska’, zapožičaný od bardejovskej kapely Posledné decembrové dni. Je to album, ktorému pravdepodobne Slnko tak skoro nezapadne.

http://www.hudba.sk/recenzie/2009-06-10-kolowrat-slnko-je-vo-vezi-hudba-sk