Slnko Blog

Pre Lidové noviny napísal Petr Vizina, 14. december 2009

Slovenská kapela Živé kvety se přihlásila s novou deskou. Živé kvety dospěly k suverénně zahraným rockovým písničkám, ve kterých se líp nebo hůř vyrovnávají se svým štěstím. Tak se dá ve zkratce shrnout album Zlaté časy populární bratislavské kapely.

V názvu není stopa po ironii, ostatně zpěvačka a textařka Lucia Piussi ani kytarista Peter Bálik, coby hlavní autorská dvojice, se nikdy neschovávali za maskou úšklebku. Pochyby, vztek i láska se jim dají věřit, řekli by nejspíš ti, kdo si u nás i na Slovensku Živé kvety natolik oblíbili, že se kapela bez velkého vydavatele a reklamní „tlačenky“ stala po zhruba deseti letech hraní klubovým magnetem.

Že si bude skupina vyhlášená svou upřímností pěstovat trpitelskou pózu, snad nikdo nečekal. Spíš jde o to, že prosté milostné písně s refrénem „miluju tě, la la la,“ jsou zatraceně těžká písničkářská disciplína. Jak je slyšet z desky Zlaté časy, platí to i pro hudebníky, kteří většinou umí „říci slabým hlasem silné věty“.

Láska se nikdy nepřejí

První dojem z alba zpochybňuje právě ten „slabý hlas“. Živé kvety ještě nezněly tak suverénně a jednoznačně jako na této desce. Zčásti patrně díky studiové práci producenta Tomáše Slobody, hlavně ale díky hudebníkům, kteří „dorostli“ do svých rolí. Kapela místy připomíná rachotící družinu Crazy Horse kanadského písničkáře Neila Younga, jindy minimalismus Velvet Underground nebo lehkoruký styl kytaristy J. J. Calea. Stesky nad tím, že „rokenrol je mrtvý“, vystřídala za dobu existence Živých kvetů otázka, co z historie žánru rezonuje se současností. Zlaté časy jsou jednou z odpovědí.

Jsou deskou pětice, která na cestě vzhůru došla k náhorní plošině a může si na chvíli vydechnout. Vztek na porevoluční poměry i daleko intimnější, stejně bolavá témata střídají jednoduché milostné popěvky Kým ťa mám (…„kromě tebe už na mně nic neleží“), Láska („ta se nikdy nepřejí“) nebo Lovesong („musíme jít za štěstím“). Dobrá, vždyť kde je psáno, že má umělec (ještě za posluchače) trpět? Posluchačovým štěstím je ovšem zbytek desky.

Generační výpověď Tak to je!, pocta spřátelenému básníkovi Ivanovi Martinu Jirousovi (S Magorom) nebo pronikavý závěr nazvaný Smutek je dlouhá cesta. Tohle je ukázka potlachu na náhorní plošině a odvrácená strana zlatých časů kapely Živé kvety: „Nejvíc ran dostaneš od těch, co nejdou s kůží na trh a říkají tomu ostych/ Myslí si, že jsou čistí, ale není to tak.“