Slnko Blog

Petr Vizina pre Reflex, 7. 1. 2009

Alba skupiny Živé kvety se léta dala “číst” jako alternativní zprávy o tom, co se na Slovensku děje. Nijak zvlášť komplikované, “obyčejné” rockové písničky kapely, která se s nástroji teprve sžívá, platily za lakmusový papírek tamní atmosféry. Přecitlivělou magnetickou střelku signalizující, že svobodnější dobu ovládly proti vnímajícím a cítícím lidem zmechanizované a lhostejné bytosti-stroje. To nelichotivé označení se na nedávno vydaném, šestém albu Živých kvetů, nazvaném 12+1, objeví hned třikrát. Tedy vlastně pouze třikrát - brnkání na strunu napjatou mezi MY a ONI, rozuměj mezi dobrými a zlými, totiž tentokrát vystřídal pestřejší souzvuk tónů. Revolucionáři se před odchodem na ulici doma podívali do zrcadla. “Unavení z boje” teď nekompromisní vidění světa obrátili proti sobě.

Pamětníkům může název kapely vzniklé v polovině 90. let připomenout stejnojmenný, sladce pronikavý parfém. Skupina, na jejímž počátku bylo setkání herečky a zpěvačky Lucie Piussi z již zaniklého divadla Stoka s kytaristou a novinářem Petrem Bálikem, se však nechala inspirovat slovenským básníkem a textařem Ivanem Štrpkou, v jehož verších se přízvisko “živý” často objevuje. Jak pronikavě se Piussi umí podívat, má v našich zemích srovnání snad jedině s ranými nahrávkami karlínského proletáře Vlastimila Třešňáka. Hlas palčivosti a něhy naštěstí nezakalilo sebezalíbení, což je počátek konce skutečných písničkářů, k jejichž rockové větvi členové skupiny Živé kvety patří. Zachovali si věrnost vlastnímu sloganu, že když už člověk u mikrofonu není žádný Pavarotti, musí alespoň slabým hlasem říkat silné věty. Vždy uměli podat politické téma jako milostnou píseň a naopak, přece jen se ale postupem času dopracovali k předvídatelnosti. Nedaleko před útesem, na němž ztroskotali mnozí “spravedliví”, však razantně trhli kormidlem. Zrovna když chce u nás bezradné úředníky nahradit pevná ruka s tichým souhlasem “slušné většiny”, odcházejí albem 12+1 tvůrci protifašistické písně o zabitém studentu Danielu Tupém od politických témat. A je to tak správně.

ŽIVÉ KVETY: 12+1

Ani ten, kdo nerozumí slovo slovensky, nepřeslechne, že z Bálika se stal hitmaker. Jednoduše řečeno, písničky z alba 12+1 mají tu neobyčejnou vlastnost, že je můžete vyřvávat pod pódiem s lahváčem v ruce a stejně tak poslouchat před spaním. Přes svůj věk je Bálik jako kytarista i autor všech písní vlastně “stará škola”, ať už za ni považujeme Neila Younga, JJ Calea, Stones, či Dylana. S jedinou výhradou - tak dospělá kapela by zasloužila lepší studiový zvuk, jenomže to by Živým kvetům pomohlo asi jako jogurtům reklama na “ještě větší kousky ovoce”, tedy nijak zvlášť. Dvojice Bálik/Piussi tentokrát dala povznášející náladu tísnivým pocitům, (Beznádej), partnerským sporům (Stratení v hádkach), vylévání hořkosti srdce nad tím, že se zas spojil čert s ďáblem (Nádherný deň). Nejpřekvapivější skladby jsou zcela proti duchu doby zasuté v druhé půlce alba. Kdo je ta tajemná postava v textu, pod jejímž pohledem vše shoří jak dům? Anděl, nebo dylanovský “muž v dlouhém černém plášti”? Nebývalý nadhled pak značí skladba Relatívny svet, jež nepopírá předchozí léta Živých kvetů, ale převrací obvyklou pozorovatelskou perspektivu. Započítává MY k těm, kteří doposud byli ONI. Beatnická kapela z Bratislavy jako kdyby v ten moment hrála doprovod ke Ginsbergovu Kvílení, surrealistické litanii, v níž je pobuda stejně posvátný jako serafín: Svatí veřejní, svatí mafiáni, svatí sluhové, páni, náhodní známí, šašci a klauni, svaté Živé kvety …

http://www.reflex.cz/Clanek34711.html