Slnko Blog

od: Petr Vizina/ Hospodářské noviny

Jakápak krize, napadne jednoho při pohledu na les vztyčených rukou v Tesla Areně nacpané ke stropu. Španělské Ska – P přitom zná v Česku, soudě podle prodejů desek a zmínek v tisku, pár desítek nebo možná stovek lidí. „Jejich desky máme v katalogu všechny, včetně té aktuální. Tohle je ukázkový případ cílové skupiny ‘apriorních vypalovačů’, kteří v takovém počtu vyrazí na koncert jehož propagaci se velká média veskrze ani nevěnují. Všichni desku znají, mají, a přitom je výsledek jejího oficiálního prodeje v řádech pár stovek kusů,“ vysvětluje posmutněle Petr Čáp, obchodní ředitel české pobočky vydavatele Sony Music. Kapesné dnešních „apriorních vypalovačů“ přitom vždy bylo hnacím motorem hudebního průmyslu. Systém nejprve vzbudil hlad po nových hudebních produktech reklamou a potom jej také nasytil. S úbytkem peněz přestal „Pavlovův hudební pes“ slintat – namísto toho se chuť poslouchat šíří podobně, jako tomu bylo v případě zájmu o virtuálně neznámé Ska – P. V homogenních skupinách, jako jsou mladší třídy gymnázií.

Za cédéčka se přitom v Česku loni poprvé za deset let utratilo více peněz. Jenomže čísla zvedl výprodej minulosti, laciné výběry vycházející jako přílohy novin a časopisů. S podobnou strategií se ještě pár let může udržet Supraphon s historicky obsáhlým archivem. Universal má na českém trhu nejpestřejší nabídku zahraničních interpretů, EMI zas pouze několik ale zato hodně „velkých“ jmen typu Kabátu či Coldplay. Na současnou českou produkci včetně úspěšné výroby mladých hvězd typu Marka Ztraceného se orientují jen ve zmíněných Sony Music. „Stav, kdy kapely potřebovaly vydavatelství ‘jen’ proto, jim zaplatilo desku a v době jejího vydání zajistilo mediální prostor, už je překonaný. Nahrávací společnost podepisuje vydavatelskou smlouvu rozšířenou o koncertní zastupování, případně umělecký management, prodej merchandisingu,“ vysvětluje Čáp důvod, proč se část Sony Music bez velkého povyku změnila v Silver Sound Management.

Léta trvající „krize“ ovšem znamená víc, než že děti ušetří za desku Marka Ztraceného a raději přijdou na koncert. Na změny se lze dívat daleko radikálněji. „Krize průmyslu určitě existuje, ale jen tam, kde zmizela láska k hudbě a zůstala ziskuchtivost,“ soudí Šina, zakladatelka slovenské značky Slnko Records. Členka hudebního dua Longital, žena s titulem inženýrky ekonomie, která se spíše než za vydavatelku považuje za „propagátorku a šiřitelku hudby“. „Ekonomická a finanční krize přicházejí ve vlnách a pokud je hudba navázaná na tento model, postihuje ji to též,“ říká Šina. „Myslím, že jsem se ještě nedostala tak daleko, aby mě tohle moře zalilo. Naopak, prodej všech našich desek roste.“

Jako kdyby se odcizený průmysl vracel k svému fundamentu, jemuž vždy byla vlastní určitá porce idealismu. Najednou tolik nebodují firmy, jejichž zaměstnanci by mohli namísto hudby prodávat šampóny nebo krmení pro kočky a bylo by jim to fuk. Jak je vidět na příkladu „obchodního modelu“ Slnko Records to ovšem znamená změnu i pro samotné hudebníky. Že jsou najednou namísto zpovykaných hvězdiček, žádajících „proslavte mě“ spolustrůjci své kariéry, není ničím novým. Takový model, vycházející z DIY přístupu („Udělej si sám“), je u nezávislých vydavatelů dávno běžný. „Kapela si snaží našetřit na nahrávání tak, aby mohla komfortně nahrávat, to je jejich věc,“ říká Šina. „Já musím ohlídat, aby desky byly pěkně a včas vyrobené, dostaly se do obchodů a aby se nich posluchači dozvěděli. Pokud třeba kapela cítí, že chce víc a jiný vydavatel to pro ni dokáže udělat, je volná. Má svoje nahrávky a může oslovit kohokoliv,“ uvádí Šina a vkusně zamlčí, že se jí něco takového doposud nepřihodilo.

„Snažím se vytáhnout na světlo to, co mi připadá smysluplné, co přináší nový pohled na svět, je silné, životaschopné a pro posluchače něco jako živá voda, i když o tom mnozí ještě netuší,“ popisuje Šina svou vydavatelskou strategii, těžko přeložitelnou do plastové novořeči mužů a žen s kalkulačkou. „Moje nejkrásnější chvíle jsou když poslouchám novou desku, naskakuje mi husí kůže a něco ve mně vykřikuje: Je to tam! Je to tam! Potom když začátkem měsíce z plného účtu posílám muzikantům a spolupracovníkům peníze, které jsme společně vydělali, nejraději bych jim poslala všechny a hodně. Je to zpětná vazba tak hmotná, že ji nic jiného nenahradí a to určitě neznamená lásku k penězům. Spíš vzkaz od posluchačů – potřebujeme to, pracujte dál. Samozřejmě si hudbu můžou někde stáhnout zadarmo, ale když za ni zaplatí, posílají nazpět velké Děkujeme.“

Je nesmysl tvrdit, že firmy jako Slnko díky „krizi“ nahradí velké hudební společnosti. Slnku by se těžko chtělo vnucovat svou produkci divákům Esa, Pomeranče, nebo posluchačům Impulsu a Evropy 2. Důležité je, že právě díky „krizi“ došlo ke zrovnoprávnění „malých“ s „velkými“. „Velké vydavatelství má své výhody, běžní lidé se cítí bezpečně, když si kupují u nich vydanou hudbu, která zní z každého rádia, které umějí naladit. Nebo mají pocit, že kvalita je garantovaná velkým kapitálem a ‘odborníky’, kteří tam pracují. Jejich cédéčka se prodávají v supermarketu, kde si lidé kupují jídlo, bez něhož by nepřežili“, říká Šina smířlivě. „Jenže, jak se ukazuje, i chytrák se spálí a peníze nejsou všechno. Mám za úkol jedinou práci a to je zabezpečit Slnku dobré postavení a rozpoznatelnost, aby se lidé nebáli naši hudbu zkusit. Je jisté, že nebudou zklamaní. Na cestě srdce se nedá zabloudit.“